Sestina

Sestina je literární forma, užívaná převážně v lyrické poezii, skládající se ze šesti slok a posledního tříveršového envoi (shrnutí, dovětku).

Pochází z provensálských trubadúrských písní^[1], vytvořena byla Arnautem Danielem^[2], dále byla hojně užívána v italské poezii, zejména Petrarcou. Od té doby je známa ve většině evropských a amerických literatur (Luís Vaz de Camões, Friedrich Rückert, Algernon Charles Swinburne, Rudyard Kipling, Ezra Pound, W. H. Auden, Elizabeth Bishop, Joan Brossa, John Ashbery, Seamus Heaney, Oskar Pastior…). V Polsku sestiny psali Jan Andrzej Morsztyn^[3] a Antoni Lange^[4].

V české literatuře tuto formu užíval zejména Jaroslav Vrchlický (napsal 29 sestin^[5]), stejně jako většinu italských básnických forem, poté ale příliš užívaná nebyla a dnes se vyskytuje sporadicky. První českou sestinu napsal Jan Erazim Vocel^[6]. Po Vrchlickém užili sestinu čeští básníci Jan Kameník^[7] a František Hrubín^[8].

Sestina je většinou psána jedenáctislabičným jambickým veršem (endecasylab). Skládá se ze sedmi slok, prvních šest je šestiveršových a poslední, sedmá, tříveršová. Rýmové schéma je abcdef fabcde efabcd defabc cdefab bcdefa (snadnější verze). Klasická forma sestiny však splétá verše do sebe takto: abcdef faebdc cfdabe ecbfad deacfb bdfeca (tato forma se považuje za vytříbenější). Pod pojmem rým si u sestiny nelze představit běžnou podobu slabičného echa, neboť v sestině jde vždy o rým absolutní, v sestinách se rýmuje identickým slovem (v gramatickém tvaru z první sloky).

Sedmá sloka je tříverší, v němž jsou na koncích půlveršů zopakována všechna předešlá koncová slova. Následují v posloupnosti jako u sloky první.

Svým charakterem je sestina jakousi variací na témata šesti koncových slov. U Petrarky jsou známé i dvojité sestiny (dvanáct slok s třináctým envoi), jež k nám překládal Pavel Eisner^[9].